Designér spolupracuje a komunikuje s okolím. Ale navrhovat musí sám.
Při designerské práci je nesmírně podstatná forma komunikace a spolupráce s ostatními vně designérského týmu — s kolegy-nedesignéry, nadřízenými, se zástupci třetích stran, s klientem. Tady najdeme asi ten největší a nejzásadnější rozdíl oproti ostatním profesím, v nichž jsou spolupráce a otevřenost všem názorům tak ceněné. Fakt, který se traduje spíš potichu a pokoutně a málokdo si to troufá říci nahlas, ale já to tady s radostí vypálím naplno a nekompromisně:
Do designu nepatří demokracie.
Ohledně svého stylu a rukopisu je designér autokrat a despota
Jsem opravdu přesvědčen, že demokratické postupy kvalitní design zabíjejí. Profesionální designér o svých návrzích rozhoduje autokraticky sám, nenechá si do nich jen tak někým mluvit a zasahovat. Musí být trochu despotou, který má k svému návrhu jasně vyhraněný a odbornými argumenty podložený postoj a subjektivní názory laického okolí ho nesmějí moc zajímat. Třeba je vyslechne, ale žádnou významnou váhu jim obvykle nepřikládá. Každý z těch lidí má nějaký osobitý vkus, vlastní zvláštní požadavky a soukromé priority, které jsou pro navrhovaný design vesměs nepodstatné.
Hodnocení od lidí, pro něž design není určen, má velmi malou váhu
Designér netvoří návrh, aby se líbil kolegovi Frantovi, sekretářce Božence nebo panu řediteli. Dokonce ani aby se líbil klientovi. Tvoří jej pro cílovou skupinu svobodných matek z velkých měst. Pro teenagery zajímající se o basketbal. Pro solventní čínské důchodce plánující výlety do zahraničí. Pro jasně definované cílové skupiny o tisících, statisících, milionech lidí, do nichž tito komentátoři jen málokdy spadají. Designér má všechny dostupné podklady, důkladně si zanalyzoval vzájemné vztahy, výhody a rizika a do svého návrhu všechno zapracoval. Dobře ví, proč který prvek vypadá právě tak, jak vypadá, a jaké požadavky a vybojované kompromisy stojí za každým detailem návrhu. Dost často ani grafici z jeho týmu všechny tyto informace nemají kompletní a ani jejich připomínky a protinávrhy nemusejí pokaždé dávat smysl a zapadat do celkového obrazu — notabene pak názory někoho, kdo o designu ani o podrobnostech zadání a všech souvislostech vlastně nic neví. Jistě, někdy může i náhodný kolemjdoucí přijít s dobrým a použitelným nápadem: srdečné díky za něj! Ale obecně jsou všechny připomínky okolí spíše irelevantní, smysl dává pouze racionální, fakty podložená odborná debata o chybném či nevhodném zpracování požadavků zadání.
Veřejné hlasování o designu nikdy nepřineslo nic dobrého
Jenom jedna věc, kterou může designér udělat, je horší než si nechat do svého designu kdejakým laikem mluvit: nechat o svých návrzích hlasovat. To je patrně jeden z nejhorších designérských hříchů. Peklo má zajisté jednu speciální úroveň se zostřeným režimem utrpení pro všechny designéry, kteří obesílají kolegy ve firmě sadou svých grafických návrhů a nechávají obchoďáky, sekretářky a programátory hlasovat, který návrh se má použít.
„Design davem“ nefunguje.
Chcete opravdu špatné grafické návrhy čehokoli — loga města, školy, grafické úpravy webu? Uspořádejte veřejnou soutěž, nejlépe zadarmo, aby se do ní zapojili jen úplní amatéři. Chcete z návrhů vybrat ty nejhorší? Nechejte laickou veřejnost hlasovat.
Dav si nevolí výjimečná díla, i kdyby byla kvalitní. A tíhne ke kýči.
Platí totiž jedna pozoruhodná zákonitost: dav inklinuje k podprůměrnosti. Čím větší skupina lidí bude vybírat ze sady návrhů, tím horší a nevýraznější bude ten, na kterém se aspoň nějaká významná část hlasujících shodne. Lidé totiž nikdy nevybírají návrh, který podle nich bude nejlépe fungovat pro daný účel, ale primárně eliminují návrhy, na kterých jim osobně něco vadí, dráždí je, subjektivně se jim něco nelíbí. Nemají potřebné informace, nemají znalosti ani vkus, inklinují ke kýči. Nejkvalitnější a ve výsledku nejlépe funkční návrhy při takovém laickém výběru často vypadnou jako první. Zůstane to, co všem vadí nejméně, nikoli to nejlepší. Ti lidé ty kvality, vazby a všechny důsledky a souvislosti nevidí a neznají. Designér ano. Proto musí být pouze jeho odpovědnost svůj návrh prosadit a obhájit. A také rozpoznat skutečně relevantní připomínky, odlišit je od těch ryze subjektivních a vhodně je do návrhu zapracovat.
Designér diskutuje s odborníky, laiky ignoruje, rozhoduje sám
Je rozhodně v pořádku diskutovat o designu s odborníky, bavit se o nějakém dílčím aspektu návrhu s lidmi, kteří k němu mají co říci, ba dokonce má i smysl se účastnit soutěží a výběrových řízení, kde návrhy posuzují lidé, kteří oboru rozumí. Veřejné soutěže s všelidovým nebo jiným zcela laickým rozhodováním jsou ztráta času, tam vždycky vyhraje nějaký konzervativní kýč.
