Design nemá jen jedinou funkci, vše spolu souvisí
Stejně jako každé jiné užité umění nemá ani UX design nebo grafický design jen jednu funkci. Jeho úkolem není vytvořit esteticky kvalitní produkt. A není jeho úkolem ani vytvořit produkt dobře fungující, srozumitelný a ergonomický. Dohadovat se o tom, který z těchto dvou směrů je správný, je směšné. Pravdou totiž je, že smyslem, úkolem a cílem designu je vždy obojí současně.
Design vždy určuje současně funkčnost i formu. Jedno bez druhého není možné.
Každá funkčnost potřebuje nějakou konkrétní podobu
Ono to totiž vážně nejde. Nemůžete vymyslet jakoukoli funkcionalitu, aniž byste současně nedefinovali i vzhled jejího rozhraní. A naopak, jakákoli konkrétní podoba nějakého prvku současně vyžaduje i definování jeho funkce Je jedno, jestli navrhujete auto, záchodovou mísu, web nebo rozhraní střílečky na konzoli. Každý jednotlivý prvek má nějakou funkci. Dokonce i tohle nedělá nic, je to tu jen pro okrasu je určení funkce! Každý má nějaký tvar, chování a smyslové působení. Neexistuje funkce bez tvaru, neexistuje tvar bez funkce.
Ani špatně fungující „předesignovaný“ produkt od rozevlátého umělce nepostrádá funkčnost, jen ji autor nepovažuje za důležitou a upozadil ji
Jediné, v čem se designéři a různé designové školy liší, je větší či menší důraz na jednu z těchto nedílných částí. Návrhář-umělec, který se zaměřuje primárně na estetické působení svého díla, netvoří s tím, že funkčnost zcela ignoruje a vůbec na ni nemyslí. V krajním případě ji jenom upozaďuje a dává jí menší prioritu. Když navrhuje židli, pořád to musí být židle. Třeba mu nezáleží na tom, aby se na ní sedělo pohodlně a nebolela z ní nikoho záda, pro jeho umělecký záměr to může být nepodstatné. Ale pořád to bude židle, tedy kus nábytku umožňující sezení. Bude mít základní propriety, které odlišují židli od lodě, kabátu nebo čerpadla – bude mít velikost v určitých limitech, bude mít sedací plochu, nejspíš nohy a opěradlo. Ani tento designér nemůže jejich existenci a funkčnost ignorovat, musí s ní ve svém návrhu aktivně pracovat a nějak ji definovat. Ale omezení se na elementární funkčnost není absence funkce, je to jen typ funkce.
Funkcionalismus není absence formy, jen její specifická podoba
Návrhář-funkcionalista na opačné straně spektra zase neignoruje formu. To, že je pro něj prvořadá funkčnost, zdaleka neznamená, že tvarosloví a estetiku škrtne ze svého vesmíru. Nemůže. Jakékoli funkčnosti se dá dosáhnout zase jen definováním tvarů, vzhledu a chování. Funcionalita na prvním místě bude nanejvýš znamenat, že bude spokojen s co nejjednoduššími tvary, základními barvami, co nejpřímočařejším chováním. To není absence formy, je to typ formy.
Estetika není totéž co líbivost, podstatný je záměr a emoce, které má dílo vzbuzovat
Úkolem užitého designu tedy nikdy není ani pouze vytvoření estetické formy, ani pouze navržení ideálně funkčního produktu. Je to vždy kombinace obojího, v krajních případech může na jednu z těchto složek klást větší důraz, ale nikdy je nemůže zcela pomíjet. To je z principu nemožné. Dobrý design se nicméně snaží maximalizovat obě složky současně. Co nejlepší funkčnost, efektivita a ergonomie jdou ruku v ruce s maximální estetikou. Jenom nemůžeme chápat pojem estetika jako líbivost. Estetika má mnoho podob. Je to velmi subjektivní pojem a může stát na osobním vkusu designéra, vkusu zadavatele, průměrném vkusu typického uživatele, na předepsané korporátní identitě nebo vizuální identitě značky apod. Ani tak nikde není psáno, že výsledná estetika musí být hezká. Vkus lidí je odlišný, nic na světě se nelíbí všem. Záměrem může být burcovat, reflektovat vztek či depresi, estetika může být kýčovitá a po srsti hladící, záměrně provokující, řvavá nebo naopak strohá a přísně technicistní. Všechno je nějaká estetika. Všechno je to relevantní vyjádření formy.
Je to „wow!“ ale nedá se to používat!
Pokud tedy nějaký design považujeme za špatný, protože si v něm autor tahá triko expresivními kreacemi na úkor funkčnosti, nemusí to být nutně špatný design. Je to design, kde se autor rozhodl, že funkčnost není zásadní a chce upřednostnit formu. Což má ve světě taky své místo. Hlavně u prezentací umělců, jednorázových akcí, marketingových sdělení, her, zábavních prvků apod.
Nuda, nuda, šeď, šeď. Kde je tady nějaký design?
A pokud se nám naopak design nelíbí, protože tam žádný nevidíme a i když se nám nějaká aplikace skvěle používá, vypadá strašně studeně a stroze — opět to není špatný design. Je to jen design, kde autorovi záleželo především na funkci a použil pro ni nejelementárnější dostupnou formu. I tenhle přístup má své místo na slunci. U technických dokumentací, korporátních a právních dokumentů, ovládacích zařízení kritických zařízení apod.
Design není nikdy obecně špatný, spíš jen nevhodný
Ve většině případů ale požadujeme maximální funkčnost i zajímavě estetickou formu současně. A pak záleží hlavně na správném, detailním a přesném zadání i na výběru designéra, který bude schopný vytvořit formu, jejíž estetika nám bude konvenovat. Je výsledný design pěkný, líbí se nám, ale uživatelům se výsledek špatně používá? Nejspíš jsme nedostatečně specifikovali zadání, možná jsme si vybrali nevhodného designéra. Je výsledek funkční, přístupný a ergonomický, ale nikomu se nelíbí? Hledejme chybu u sebe. Není špatný design. Jsou jen špatná zadání a chybně vybraní designéři.
